Místo výčtu jednotlivých věcí jsem tady chtěla napsat vlastně jenom o jedné. A je jí hudba. Každý z nás má nějakého oblíbeného interpreta nebo skupinu, jejichž písničky prostě miluje. Dodávají mu sílu v náročných chvílích, pomáhají překonat strach, zbabělost, něco nevzdat.
Rozhodla jsem se rozepsat tak trochu o One Direction. Ano, jsem “Directioner” každým coulem. Protože na to, abych o této partě původně pěti kluků podala referát, by mi nestačil asi ani týden, omezím se jen na pár, nicméně pro mě stěžejních aspektů našeho “fanouškovství”.
Nevím, jestli to u jiných kapel funguje podobně, ale One Direction spojuje fanoušky z celého světa. Snadno se tak můžete seznámit s fanoušky z Kostariky, Filipín, Japonska, … není téměř nikoho, kdo by je neznal. Já se takto seznámila s Fernandou, která žije v Brazílii. Jsme pravidelně v kontaktu, a hodně se bavíme o kulturních, společenských či geografických rozdílech mezi Českou republikou a Brazílií. Naše seznámení byl také jeden z podnětů, proč jsem se letos začala učit portugalsky. A plní se mi tím zároveň jeden velký sen, umět dobře mluvit čtyřmi světovými jazyky. K tomu, abych tento plán dokončila, však bude potřeba ještě spousta času.
Abych se však dostala zpátky k tématu, první skladbou, kterou jsem si od této skupiny poslechla, byla Story of My Life. A stalo se to úplnou náhodou, když jsem ji slyšela zpívat v Superstar. Soutěžící za ni tehdy schytal docela kritiku, tak jsem chtěla vědět, co na ní může být tak špatné, a jak vlastně zní originál.
A kritika je další věcí, která s hudbou souvisí. “Jak tohle vůbec můžeš poslouchat?” Tohle jste určitě slyšeli mnohokrát. Jeden hudební kritik nazval One Direction kdysi “partou hýkajících koní cválajících zchváceně po pódiu”. A jejich píseň Na na na označil za skladbu, při níž se prostor otřásá výkřiky, praskají ušní bubínky a okna se tříští na kusy. Ať však chceme nebo ne, kritika bude vždy subjektivní. A pokud kritikovi hudební žánr nebo téma skladby nebude blízké, jeho soud bude negativní. Tudíž toto hodnocení neovlivní ani sebelepší interpret.
Nedávno to bylo osm let od založení této skupiny. Fanoušci nezapomněli, skladby pořád žijí. Před měsícem to bylo poprvé, co jsem slyšela hrát One Direction v rádiu. V neměnném playlistu to byla myslím přelomová chvíle. Možná jsme se konečně dostali k písni 200.
Můj hrubý odhad písní One Direction je asi 150. Miluju jejich balady, hlavně Love You Goodbye, Right Now, Fool´s Gold, Infinity nebo If I Could Fly. Nejoblíbenější písnička by se mi určovala velmi těžko. Ráda se však dívám na různé show, ve kterých vystupovali a s velkou radostí se vracím i k X Factoru, kde celý tento příběh vlastně začal. Tuto cestu skvěle popisuje knížka One Direction od Mick O´Shea. Pokud chcete pochopit jejich příběh od začátku, neváhejte si pustit také jejich deníky na YouTube, které vznikly během dlouhého procesu soutěže. Jedinečný je také jejich film This Is Us. Nezapomenutelná je též jejich návštěva v pořadu Chatty Man nebo Late Late Show with James Corden.
O One Direction bych toho ráda napsala ještě mnohem víc. Mým snem je zorganizovat společné setkání s ostatními fanoušky. Ale to už trošku předbíhám, a nerada bych své přání zakřikla. Jsem tedy moc ráda za příležitosti, které mi fanouškovství nabízí. Mohu se tak dále rozvíjet a vymýšlet nové a nové projekty. Můžu se zlepšovat v cizích jazycích, obohatit se o zajímavosti z kultury a tradic jiných zemí.
Vypadá to, že jako fanoušci máme jeden svůj vlastní svět. A je tomu tak. Mnozí dokonce vědí, jakou část které písně kdo napsal, a proč. Mnozí si pamatují davové šílenství kolem X Factoru a koncertů. Rychlost, s jakou popularita této skupiny od samého začátku rostla, je neskutečná. Mnozí je nazývali “Beatles nové generace”.
Je očividné, že téma a kompozice skladeb se postupně měnily spolu s věkem jednotlivých členů. Přesto mi však navždy zůstanou v srdci některé z prvních skladeb. Například Gotta Be You, Irresistible, Truly, Madly, Deeply nebo Save You Tonight.
I když je tento článek možná tak trochu bojem s mou prokrastinací (přičemž druhá strana vede), chtěla jsem se pokusit vyjádřit myšlenku, díky které mám vždy alespoň trošku lepší náladu. Každá skladba této skupiny má pro mě specifický význam a důležitost.
A jedna pěkná myšlenka na závěr. Jedním z důvodů, proč poslech hudby tvoří součást každého našeho dne, je fakt, že interpreti většinu svých fanoušků neznají. Neví, jací jsou, nemohou je soudit. Tato anonymita je tedy svým způsobem osvobozující. Zpěváci přistupují ke všem svým fanouškům stejně. Fanouškovská základna se vyznačuje uniformitou, jednotou. Zároveň je však každý fanoušek důležitý. Kdyby každý jednotlivec považoval své nadšení pro danou hudbu kvůli anonymitě za bezpředmětné, kapela se nikdy nedočká pozornosti a úspěchu.
Toť tedy něco málo k tomu, co mi momentálně přišlo na mysl, ale nad čím jsem zároveň už dlouhou dobu uvažovala. Jsem moc vděčná za příležitosti, kterých se mi v důsledku těchto společných hudebních zájmů dostalo. Obrigada, Fernanda!
A vám všem pěkný den!
K dotazům ohledně článku dám určitě prostor.
