Myslím, že už jsem se někde zmiňovala o tom, že nejsem zrovna ten typ člověka, který by pravidelně provozoval nějaký sport. Nechodím několikrát týdně plavat ani netrénuji pod sportovním klubem. Netvrdím však, že je něco špatného na tom závodně sportovat nebo si jít „zamakat“ do posilovny.
U mě obecně platí, že sportuji příležitostně a spíše s rodinou a kamarády než v nějakém družstvu s velkou spoustou lidí. Proč nerada sportuji v kolektivu? Je to hlavně proto, že v dnešní době je docela těžké najít nějaký klub, kroužek, asociaci, která by se nezaměřovala na výkony, ale šlo by čistě jen o dobrý pocit ze sportovní aktivity. A když už nějaká taková společnost existuje, trenéři jsou v pohodě a „netlačí na pilu“, tak jsou tu vždy alespoň ambiciózní jedinci, podle kterých se skupina řídí a méně fyzicky zdatný jedinec jejich nátlak prostě neustojí.
Ano, možná jste pochopili, že teď píšu hlavně o sobě a své zkušenosti s atletikou a aerobikem. Obojí mě opravdu bavilo, líbilo se mi rozvržení tréninků a udržování těla v celkem slušné fyzické kondici. Vůbec mi nevadilo, že má kondice nebyla ani zdaleka na takové úrovni jako u ostatních. I když by oko zkušeného i méně zkušeného sportovce v mém stylu běhání, hopsání, posilování, atd. našlo spoustu chyb, já sama jsem byla se sebou spokojená, protože trénink byl jediná část dne, kdy jsem mohla skutečně vypnout a přestat myslet na starosti a povinnosti.
Jak už asi tušíte, tak mě v mé docházce do atletiky či aerobiku neminulo pár závodů a vystoupení. Zpětně si říkám, že jsem za všechny tyto zkušenosti vlastně ráda. Víc jsem si totiž uvědomila, jaká jsem nebo spíše nejsem. Rozhodně nejsem soutěživá, průbojná, nebojácná. S každým startem na obyčejném družstevním atletickém pětiboji jsem si čím dál více uvědomovala, pro co jsem se asi nenarodila a kým vlastně nikdy nebudu. A to bylo celkem skličující a demotivující vzhledem k tomu, že jsem měla celý život před sebou.
Už tehdy tu bylo to „nikdy“. Nikdy jsem se nenaučila chodit mezi kapkami. Nedokázala jsem obratně kličkovat a mít všechno „na háku“. Vždy ta neočekávaná sprška přišla. Třeba když se mi na startu běhu na 800 metrů tak rozklepala kolena a rozbušilo srdce, že jsem neměla vůbec sílu utíkat a soupeři mi brzy ukázali záda. Bylo obdivuhodné, že jsem si potom dokázala běžet svým tempem a pro radost.
Jednou z mála věcí, za které se obdivuji, je i to, že jsem zvládla boj se šikanou. Je neuvěřitelné, jak se kvůli povahovým vlastnostem a tělesným proporcím můžete snadno stát terčem posměchu a později i nenávisti. Každá taková situace pro mě byla absurdní a nepochopitelná. Proč někomu vadí, že nenosím značkové oblečení? Prostě sportuji v tom, na co mám a v čem se cítím dobře. Proč jsou slzy vždy považovány za projev zbabělosti a pomatení? Proč jdou všichni jako ovce za stádem a nedokáží se zastat? ..
Pamatuji si na jednu větu, která mi byla v šikaně řečena: „Člověk jako ty si nikdy nenajde kamarády.“ A já tehdy pochopila, jak moc důležité je nevěřit. Jak je důležité pouštět všechny takové věci jedním uchem tam a druhým ven. Jsou totiž říkány za účelem, který stejně nemůžeme ovlivnit. Takovým lidem jde jen o to, abychom nebyli součástí celku, kam podle jejich kritérií nepatříme. K čemu nám je potom odvaha a odhodlání vytrvat? Opravdu nevím, koho by těšilo v takové skupině nadále setrvávat.
Když od té doby, co jsem atletický tým opustila, projdu kolem stadionu, uvědomím si, že ty úterky a čtvrtky, čtvrtky a úterky nebyly úplně zbytečné. Zachovala jsem si v sobě touhu překonávat sama sebe, nevzdávat se, vytrvat. Dosahuji vlastních cílů, neženu se za ambicemi ostatních. Mám ráda, když mohu sportovní aktivitou překonat sama sebe, když zdolám na kole náročný kopec nebo přeplavu přehradu a pak máme s kamarády radost.
Moc bych si přála sportovat ve větším kolektivu, věřím, že to může být zábava. Ale pořád tu převažuje ten strach, „že někdo něco“, který se většinou potvrdí. Je třeba si uvědomit, že každý není talent a přesto by měl dostat šanci daný sport praktikovat a oblíbit si jej.
Podle svých charakterových vlastností, které jsem na začátku zmínila, je docela možné, že se pro kolektivní sport nehodím. Je pro mě těžké bránit soupeři, když je to můj kamarád. Vadí mi, že i v tom sebeprimitivnějším týmu má jedinec „zodpovědnost“ a může být snadno obviněn z neúspěchu skupiny.
Myslím, že týmový zápas by se dal docela slušně aplikovat na naše chování v reálném životě. Stále se za něčím ženeme, soupeříme o lepší pozici, vstupujeme do konfliktů a překonáváme překážky. Najdou se lidé, kteří budou s naším jednáním souhlasit, ale také ti, kteří jej zavrhnou a odsoudí.
Jak ve světě sportovním, tak v tom každodenním existují dva typy lidí. Sportovec závodník x sportovec rekreant, člověk ambiciózní x flegmatik. S tím se pojí také několik protikladných vlastností jako soutěživost, porovnávání se, snaha být jako ostatní, cíl být ještě lepší a nejlepší x individualita, cíl překonat sám sebe ne ostatní, myšlenka udělat něco zdravého pro své tělo a ne se doplazit po kolenou s pohárem v ruce.
Myslím, že v každém z nás se alespoň špetka té soutěživosti, touhy srovnávat se a plnění ambicí najde. Důležité však je, abychom s tím, co děláme, byli spokojeni. Pro každého z nás znamená sport něco jiného. V jednom se však myslím shodneme. Sport by měl sloužit především k zlepšování a udržování naší fyzické kondice, získávání zkušeností a vytváření přátelství. Neměl by se stát nástrojem dělení společnosti a vzorem nevybíravého chování. Měl by být pro všechny.
